- Lollapalooza – každoroční hudební festival inspirovaný Readingem, založený Perrym Farrelem, ex-frontmanem Jane’s Addiction, jehož název paroduje titul dnešní epizody. Jeden rok se na něm (mimo obvyklých stánkařů, tetovačů a podobných obskurních existencí) také účastnila freak-show Jima Rose, což je člověk, který si do nosu zatlouká hřebíky, a kterého jsme viděli na začátku epizody. Jak Smashing Pumpkins, Sonic Youth tak i Cypress Hill na Lollapalooze v nějakém roce hráli.
- Hullaballoo – hudební show na NBC – další možná inspirace názvu.
- Mississipi Queen – skladba od skupiny „Mountain“, která hraje v Homerově rádiu.
- Good Vibrations – písnička od „Beach Boys“, kterou paroduje název obchodu s deskami.
- Animals – skvělé album od Pink Floyd, na němž je skladba „Pigs“, ke které Floydi na koncertech vypouštějí do vzduchu obří nafukovací prasátka (jak si jistě všichni pamatujeme z pražského koncertu, že) – a jedno z těchto prasátek evidentně koupil ve výprodeji Peter Frampton. („Víte Smithersi myslím, že daruji místnímu sirotčinci milión dolarů… až budou prasata létat.“ 😉
- You Make Me Feel Like Dancing – skladba od Leo Sayera, na kterou trsá Homer s Barneym před zrcadlem. („Budeme vařit pořád… pořád… pořád…“)
- Insane in the Brain – skladba od Cypress Hill, kterou hrají na koncertě. BTW: Jednou z věcí pro kterou jsou (nejen) Cypress Hill proslulí, je nezřízená konzumace konopí a mohutné úsilí o legalizování marihuany – z toho plyne, že většina „drogových“ vtipů v této epizodě se nám urodila zejména na úpatí Cypřišového Kopce. („Někdo si objednal Londýnský filharmoniky… asi když byl zkouřenej… Cypress Hill, dívám se vaším směrem!“)
- Frankenstein – skladba od skupiny „Edgar Winters Band“, která hraje ve scéně s karavanem („Kvadrofoní zvuk, vodní postel a stroboskop…„) – jestlipak má vodní postel ve svém karavanu i Milhousův dědeček z epizody 3F19? 😉
- Appetite For Destruction – album od Guns’n’Roses, které paroduje Homer replikou „I thought I had an appetite for destruction, but all I wanted was a club sandwich.“
- Zero – skladba od Smashing Pumpkins, kterou hrají na koncertě, a která právě v době premiéry této epizody vycházela ve Spojených Státech jako singl – tomuhle já říkám „product placement“… 😉
- Do You Feel Like I Do? – skladba s „mluvící kytarou“ od Petera Framptona, což byl populární kytarista a zpěvák v 70-tých letech, jehož posledním velkým úspěchem bylo když hrál s Davidem Bowiem na jeho „Glass Spider Tour“.
- The Alan Parsons Project – o kterém se Homer zmínil v souvislosti s Jefferson Airplane se skládal z Alana Parsonse (producenta a zvukaře beatlesovské „Abbey Road“ a „Dark Side of the Moon“ od Pink Floyd), Erica Woolfsona a dalších britských studiových hudebníků. Skupina vydala několik konceptuálních alb jako „Tales of Mystery and Imagination: Edgar Allan Poe“, která ale byla podle mnohých až příliš okatě inspirována hudbou Pink Floydů, takže jim někteří začali říkat „Pink Floydi pro chudé“ což dává asi tak stejně smyslu, jako že Henry Jaglom je „Woody Allenem pro chudé“… no nic.
- King Biscuit Flower Hour – o které se zmínil Homer když se přehraboval deskama v obchodě není rozhlasová stanice, jak vyplynulo z českého překladu, ale největší světová série živých koncertních nahrávek, která sahá „…od Beach Boys po Motorhead, od Eltona Johna po U2 nebo od Boba Marleyho až k Franku Zappovi.“. První z koncertů, které byly současně s nahráváním vysílány živě na 300 FM stanicích po celých USA, bylo 18.2.1973 společné vystoupení Blood, Sweat & Tears, The Mahavishnu Orchestra (s Johnem McLaughlinem a Jan Hammerem) a Bruce Springsteena. Do dnešního dne nahrálo pro KBFH přes 450 hudebníků, velká část z nich několikrát, přes 16.000 pásků, což představuje asi 10.000 hodin živé hudby. KBFH byla také první společnost, které nahrávala na 16, 24 a ještě později na 32-stopé magnetofony, první která vysílala quadrofonně (takže jste si to mohli pořádně užít i v dobře vybaveným karavanu… 🙂 a nahrávala digitálně. Nezřídka se tak stávalo, že cena za jedinou živou nahrávku převýšila obvyklou cenu za vyprodukování celého studiového alba…
- Styx – skupina, kterou Homer slyšel právě na KBFH a která tedy _nemůže_ být žádná vykopávka, je chicagská skupina z konce 70-tých let, mezi jejíž největší hity patří skladby jako „Blue Collar Man“, „Too Much Time On My Hands“ nebo „Mr. Roboto“ – skladba, kterou Homer citoval v epizodě 3F10.
